English









Kontakt

Constellation s.r.o.
Na Poříčí 26, 110 00 Praha 1
Czech Republic
tel +420 224900090
fax +420 224900095
office@constellation.cz

Novinky

Magazin Hospodarskych novin Restart - rozhovor s Janem Brázdou

Lucie Hrdličková
MUSÍTE BÝT POKORNÍ

Na místo generálního ředitele American Express se Jan Brázda v roce 1999 dostal přes novinový inzerát. To už by se dnes nestalo. Už proto, že v republice existují firmy, jako je ta jeho, které pomáhají jiným firmám hledat vhodné adepty na šéfovské pozice. Jan Brázda ji zakládal v roce 2009, když mu bylo téměř padesát let. Byla to prý značná psychická zátěž. Dnes je svědkem podobných kariérních scénářů u dalších manažerů ve středním věku.

Přijde to jen mně, nebo teď zažíváme odliv známých manažerů z korporátu?
Skutečně dochází k mezigenerační obměně manažerů, kteří přišli do firem začátkem či v polovině 90. let. Jednalo se tehdy o třicátníky, kteří uměli jazyky, takže se velmi rychle stali vyššími manažery především v zahraničních firmách. Po 20 letech teď zjištují, že by buď rádi zvyšovali hodnotu svých vlastních firem, nebo dělali něco smysluplnějšího než jen prodávali zboží. Zakládají dnes třeba fondy, které potom skupují firmy v problémech, nebo zakládají nějaké start-upy nebo se věnují malému byznysu, který je baví více než práce v korporátu, kde se musí na vše ptát nadřízených.
Souvisí to také s tím, jak se vyvíjí korporace. V počátku měli tito manažeři větší svobodu ve firmách, než mají teď. Pobočky zahraničních firem v Česku nejsou často pro ústředí příliš důležitým byznysem a řízení probíhá často formou direktivních příkazů.

Jsou všechny odchody dobrovolné, jak se prezentují?
Děje se i to, že se firmy rozloučí s nimi, protože už chtějí mladší manažery s novými kompetencemi, znalostmi nového digitálního světa, lidi co studovali v zahraničí a mají více znalostí než ti manažeři původní.

Změnilo se i tempo v korporacích?
V 90. letech to bylo rychlé a přelomové, ale efektivita a produktivita určitě nebyla taková, jaká je dnes. Rozhodně se vše zrychlilo - jeden člověk dnes dělá to, co kdysi dělali dva nebo tři lidé. Dnes se vyžaduje rychlejší tempo a na vše je daleko méně času. Například není čas jako dříve v 90. letech se stýkat i po práci. Akce se dříve dělaly i mimo firmu s rodinami a podobně. To dnes chybí.

- “Třicátníkům stačí pracovat od devíti do pěti” -

Kdo dnes nahrazuje první generaci manažerů?
Ideální pro firmu je najít člověka uvnitř, který v ní vyrostl. Ale pokud ty firmy a pobočky nejsou tak veliké, tak ti zaměstnanci nemusí být na to tolik připravení. Potom přichází na řadu firmy našeho typu, abychom jim našli manažery na trhu.

Je na trhu nová skupina mladých dravců?
Samozřejmě že jsou. Ale taky pozoruji druhý extrém, že mladí dávají více důraz na work- life balance. Stačí jim pracovat od devíti do pěti a nemít vyšší ambice. A je to problém třeba v konzultantských či právnických firmách, kde se dříve pracovalo třeba deset až čtrnáct hodin denně. Firmy najednou musí mít na stejné místo více lidí.
V tomhle se blížíme tomu civilizovanému světu. Dnešní třicátníci nechtějí, aby život byl jen práce.


Je překvapivé, kolik “starých” manažerů se vydává podnikat. V zahraničí lidé spíše v této fázi zasedají třeba do dozorčích rad.
U nás je obecně velký problém zaměstnávat lidi nad 50 let. Velká část firem chce manažery mladší. Manažeři přes padesát let velmi těžko nalézají uplatnění na trhu práce a někdy jsou nuceni zakládat své firmy. Jen málo firem má dozorčí rady složené z nezávislých odborníků jako je zvykem v Německu či Anglii, kde se zkušenosti a šediny cení. U nás takový systém nefunguje. My jsme před pár lety hledali pro jednu českou firmu členy dozorčích rad do jejích poboček v Hongkongu, v Londýně, Dubaji. Setkal jsem se s manažery, kteří měli třeba šest nebo sedm členství v takových radách, měli přesně vyčleněné tři čtyři dny v měsíci na každou a naplno se věnovali všem firmám od rána do večera. To by se mi líbilo možná i pro sebe.

Proč u nás takový model nefunguje?
Hodně tím, že tu jsou pobočky zahraničních firem, které mají centrálu mimo Česko. A pak tu máte rodinné firmy, které tolik nevyužívají tento model. Takže zbývá pár firem. Nabízí se to u státních a polostátních firem, kde by bylo záhodno, aby tam byli odborníci. Je škoda, že to nefunguje.

Dá se kvantifikovat, kolik dnes oslovíte adeptů na generálního ředitele, než se najde ten vhodný?
U posledních projektů jsme oslovili takových 50 lidí. Z nich tak 15 až 20 souhlasí s osobní schůzkou a mají zájem a šest až osm jich pak splňuje předpoklady a mají správné kompetence a motivaci. Tři až pět jich jde do finálového kola, z kterého vyjde vítěz.

Hledá se dnes hůře, nebo lépe než před lety?
Je to různé. Třeba když jsme hledali šéfa železnorudného dolu na Ukrajině, tak jsme měli tři kandidáty a naštěstí jeden byl ochotný se z Namíbie přestěhovat na Ukrajinu. A pak máte pozice typu finančního ředitele či šéfa obchodu se spotřebním zbožím, které se mnohem lépe naplňují.

Jsou čeští manažeři ochotní cestovat?
Ti, kterým je 45 let, a mají velké děti, přicházejí s tím, že by rádi podnikli změnu a šli by do zahraničí.

Obstojí tam?
Pokud cestují v rámci korporace, kterou znají, tak je ta šance určitě větší než v úplně novém prostředí, kde musí dokazovat, co umí manažer z Česka.
Pak je ale docela velká skupina českých manažerů, kteří pracují v zahraničí dlouhodobě a chtějí se vrátit do Česka. To jsou námi velmi oceňovaní manažeři, protože mají široké kompetence a zkušenosti, které by mohli aplikovat v řadě byznysů. Česko může být pořád v něčem opožděné za západní Evropou...

Neslyší pak od firem argument, že jsou překvalifikovaní?
Ani ne. Mají děti školního věku a chtějí se sem prostě vrátit. Je to celkem zajímavá skupina pro nás.

- “Korporace jeden den investovala, druhý šetřila” -

Kolikrát jste si vy prožil svůj restart?
Já asi několikrát. Mezi různými typy byznysu i mezi životem v korporaci a vlastním podnikáním. Pod restartem mohu vidět třeba přechod ze zaměstnání od brněnských veletrhů do Prahy, kam jsem se přestěhoval a začal řídit českou pobočku firmy American Express. To byl přechod z firmy s českými vlastníky v menším městě do Prahy a do mezinárodní korporace. To byl asi největší přechod firemní. A potom někdy kolem svých 50 let jsem si založil vlastní firmu pro vyhledávání manažerů. Z korporace jste najednou ve firmě o čtyřech lidech.

Jak jste se dostal z Brna do American Express?
Na inzerát. V roce 1999 vyšel tuším v MF Dnes inzerát na country manažera American Express. Firma Brněnské veletrhy procházela změnou vlastníka z českých rukou do německých a to mi nevyhovovalo. Rozhodl jsem se přihlásit a asi po třech měsících jsem vyhrál výběrové řízení.

Dnes už se asi inzeráty nedávají...
Ani v novinách, ani na webu nic takového nenajdete.

Musel jste projít nějakou rekvalifikací?
Ve čtyřiceti letech jsem s dvěma malými dětmi dělal MBA. To obnášelo studium večer po práci. Doporučuji to všem. Pořád na něčem pracovat.

Jaký jste si odnesl dojem z americké firmy po tolika letech?
Bylo to zajímavé, hodně se vše měnilo. Když jsem nastoupil, tak jsem byl odpovědný jako ředitel za všechny obory, co firma měla. Od vydávání, přijímaní platebních karet přes směnárny až po prodej letenek a zájezdů. Když jsem končil po osmi letech, tak jsem měl zodpovědnost jen za jednu část byznysu, ale v šesti zemích. Řídil jsem prodej firemních produktů od Ruska až po Polsko, Česko, Maďarsko a Řecko. Ale to už bylo takové jednotvárné a méně zajímavé. Tenkrát nastupoval maticový způsob řízení, takže moji nadřízení seděli v Londýně, Vídni, New Yorku. Dnes se tak řídí většina korporací.

Jak dlouho jste se rozhodoval, že odejdete z firmy?
Nejsem člověk, který by se rozhodoval okamžitě, ale když už, tak už mě máloco zviklá. Viděl jsem, že se firma v našem regionu nevyvíjí nejlepším směrem. Chtěl jsem s ní být jedničkou na trhu, ale tímhle způsobem to nebylo možné, a tak jsem se s nadřízenými dohodl na odchodu. Jeden rok korporace investovala, další zas šetřila. Bylo to ode zdi ke zdi.

Měl jste pro odcházení podporu doma?
Určitě. Oni vědí, že nejsem blázen a nešel bych do něčeho, co by nevyšlo.

Jak jste se cítil, když jste téměř v padesáti letech zakládal vlastní firmu?
Určitě to pro člověka mých let znamenalo psychickou zátěž. Máte představu, že jste generální ředitel, a že tím pádem ostatní ředitelé budou využívat vaše služby. Jenže brzy přijdete na to, že ten váš kamarád ředitel vám zakázku dát jen tak nedokáže. Musíte být pokorní a vybudovat si byznys zespoda nahoru.

Spal jste klidně?
První půlrok byl náročný, když nevíte, jestli budete úspěšný. Trvalo to snad devět měsíců, než se to zlomilo. Myslím si, že je to dobré zkoušet. Začínal jsem v té nejhorší době krize v roce 2009, kdy firmy propouštěly. Z velmi dobře placené pozice manažera jsem přišel do pozice podnikatele.

Proč jste si vybral zrovna obor hledání lidí?
Dvacet let se pohybuji mezi lidmi z velkého byznysu a tahle práce je založená hodně na kontaktech. Nejenom z hlediska klientely, ale i toho, že když hledáte kandidáta, tak máte komu zavolat a zeptat se, jestli nezná někoho vhodného. A taky je to zajímavá práce.

Taky jste se tím udržel ve stejné skupině lidí...
K tomu mi i po odchodu z korporace pomáhala Americká obchodní komora. Mnoha lidem najednou chybí společenský status, když odejdou z korporátu. To u mě nenastalo. Stýkal jsme se stále s podobným typem lidí.

Odnesl jste si z manažerského světa také nějakou oblíbenou aktivitu?
Mohl bych říct, že golf. Ale ten jsem začal hrát už před 25 lety na malém hřišti v Brně. Golf jsem ale začlenil do firemní komunikace s klienty. Je to dobré médium pro to poznat lépe klienta či dodavatele. Zjistíte, jak daný člověk uvažuje, jestli je čestný. I v golfu se dá podvádět.

Změnil se za dobu, co se v tom světě pohybujete životní styl manažerů?
Určitě se to mění, ale spíše do normálu. V 90. letech byla téměř každý den recepce či večírek. Když jste někoho pozval, tak přišel. Dnes, když něco organizujete, je těžké tam dostat důležité lidi, protože preferují čas strávený se svou rodinou. Akce musí být něčím výjimečná.

Čím jste se dřív bavil vy a čím se bavíte nyní?
Pořád se snažím učit se něco nového a zaměstnávat mozkové závity naplno.
Před pěti lety jsem se začal učit čínsky a dotáhl jsem to až k tomu, že jsem byl schopen cestovat po čínském venkově bez pomoci průvodce, i když se místní mé výslovnosti docela smáli. Teď se třetím rokem učím hrát na cimbál, a pokud nebude v budoucnu poptávka po lovení manažerů, můžu hrát na svatbách moravské lidovky.

……………
profil:
Jan Brázda (56) dnes vede vlastní headhunterskou společnost Constellation. Vedle toho vybudoval malou cestovku, která vozí po Praze turisty na elektrokolech. Na tenhle nápad narazil s kamarádem - právníkem - v Barceloně. O Constellation říká, že je to společnost, která může fungovat dalších 20 let a její výnosy se budou odvíjet od toho, jestli bude pracovat jeden, nebo pět dní v týdnu.




zpet