Novinky

Occupy Wall Street, not Main Street, Jan Brázda, Hospodářské noviny 23.1.2012

Žijeme ve velmi zajímavé době, a přestože si to většina z nás nechce nebo nedovede přiznat, celá západní civilizace stojí před důležitou historickou křižovatkou (pokud již na této křižovatce nejsme). Historické události v listopadu 1989 jsem přivítal samozřejmě s velkou úlevou a radostí, ale musím přiznat, že na rok 2012 a léta následující hledím se značnými obavami.
Dnes již asi nikdo bezhlavě nevěří tezím Francise Fukuyamy ohledně „konce dějin“ s jeho ústřední myšlenkou o tom, že liberální kapitalistická demokracie je nejspravedlivějším a konečným socioekonomickým systémem v historii lidstva. Bezstarostná clintonovská 90. léta v Americe a rychlá evropská integrace a hospodářský růst po pádu berlínské zdi k podobnému výkladu přímo vybízely. První upozornění, že se něco mění, přišlo v září 2001, ale v plné nahotě se problémy kapitalistické demokracie ukazují až nyní.
Protesty ve Velké Británii a nyní i hnutí Occupy Wall Street v USA vypukly spontánně a nemají v podstatě žádný ideologický podtext. Protestující vyjadřují hlavně nespokojenost a deziluzi ze současného systému, který přináší prospěch (finanční, protože o štěstí se v případě většiny manažerů světového businessu nedá hovořit) pouze úzké skupině obyvatelstva. Protestující nenabízejí žádná řešení a ani se o to nesnaží. Jen chtějí pokojně vyjádřit svůj názor, že světové bohatství je rozděleno nerovnoměrně a že 1% bohatých (zjednodušeně Wall Street) řídí svět na úkor 99% méně bohatých (pod značkou Main Street). Podle mého názoru si ovšem neuvědomují důležitou skutečnost, že pro nynější „Main Street“ je existence „Wall Street“ zcela zásadní nutností a kapitalismus se bez ní v současné podobě neobejde.
Myšlenky o tom, že kapitalismus nemusí být konečným a jediným spravedlivým systémem pro další existenci lidstva, začínají ovšem nabývat na síle. Jedním z nejhlasitějších zastánců tohoto názoru je například slovinský filozof Slavoj Žižek, který vystoupil nedávno před protestujícími v New Yorku a posléze i v Praze. Podle něj již demokratický kapitalismus vyčerpal své možnosti a bude ve střednědobém horizontu vystřídán systémem novým. Ani Žižek, který je zastáncem marxistického pojetí dějin, však žádná převratná řešení nenabízí a tak především provokuje svými tezemi o tom, že kapitalismu se v současné době daří nejlépe pod vládou jedné strany v Číně. Jelikož Žižek zažil na vlastní kůži pouze jugoslávský, tedy velice mírný socialismus, bude s ním zřejmě v tomto bodě souhlasit jen málo z nás, kteří v reálném socialismu prožili své mládí a pro něž se tento systém navždy zdiskreditoval jako nesmyslná úchylka dějin.
Pravdou ovšem je, že pro nás, obyčejné občany (byť s ekonomickým vzděláním), přestává být současný vývoj kapitalistického systému pochopitelný v mnoha ohledech. Stovky virtuálních miliard pumpovaných uměle do ekonomiky, nejprve na záchranu špatně řízených bank a následně na záchranu krachujících států, vzbuzují u vyrovnaně hospodařících jednotlivců velkou nedůvěru v současný systém. Na ekonomická i politická rozhodnutí vládnoucích elit má občan stále menší a menší vliv a demokracie se stává poněkud imaginárním pojmem, jehož jediným reálným projevem je naše právo si jednou za čas politické elity svobodně zvolit. Pokud bych mohl volit mezi současným kapitalismem, založeným na nutnosti růstu a maximalizaci zisku, a mezi demokracií bez růstu a bez zisku, volil bych rozhodně druhou možnost. Ovšem žádná taková možnost volby samozřejmě v této chvíli neexistuje a nám nezbývá nic jiného, než se pokusit demokracii zachránit, i za cenu kompromisních kroků, směřujících k prozatímní záchraně současného kapitalismu. Vyhneme se tak, alespoň dočasně, hrozícímu chaosu, který by mohl zrodit hnutí typu „Occupy Main Street“ založené na násilí a totalitě.