Novinky

Další postřehy českého headhuntera z Číny, Jan Brázda, Hospodářské noviny 21.11.2011

Po roce jsem opět navštívil Čínu, tentokrát poněkud na delší dobu, abych v místní jazykové škole urychlil svůj plán naučit se trochu čínsky. Jako vždy jsem byl velmi překvapen změnami, které v Číně za pouhý jeden rok nastaly. Pokud Čína a Číňané působí na první pohled mladistvě a dravě, zvláště ve velkých městech, v kontrastu k tomu mi po návratu připadá Evropa a Evropané jako skupina seniorů chystajících se bez problémů dožít svůj kdysi plodný život v domově důchodců.
Poprvé jsem navštívil Čínu před dvaceti lety, kdy mělo ještě Československo šanci Číně něco nabídnout. Tuto dobu jsme bohužel nevyužili a nyní je již na jakékoliv snahy zřejmě pozdě. Čína je již technologicky i ekonomicky někde úplně jinde než my. Samozřejmě všichni tam znají značku S´ Koda a jeden taxikář si při našem lámaném rozhovoru v čínštině vzpomněl dokonce i na Václava Havla, ale to je asi tak všechno, co Čína z naší kultury a produkce zná. Naše ambasáda zeje prázdnotou a Číňanů, kteří by s námi chtěli podnikat, tam moc nepotkáte. Jak by také ano, když čínsky u nás téměř nikdo neumí a tento jazyk se u nás skoro nikde neučí. Na rozdíl třeba od Brazílie, kde je čínština jedním z povinných cizích jazyků ve výuce již na základní škole.
Čína je zemí mnoha tváří a nelze ji měřit jen pod dojmem návštěvy Pekingu a Šanghaje, měst přetékajícími obrovskými obchody předních světových značek, kde na ulici potkáte více luxusních automobilů než kdekoliv jinde na světě. Čínský venkov je svojí infrastrukturou minimálně o padesát let pozadu, ale snaží se toto manko rychle dohonit. V jednom provinčním městě (s třemi miliony obyvatel) jsme napočítali ve výstavbě více než sto věžáků rozhodně vyšších než našich pár pankráckých mrakodrapů. Bohužel kvůli tomu zbourali veškeré staré budovy, které ve městě měli, ale to už je zase jiný příběh.
Návštěvník, který přijede do Číny s očekáváním, že uvidí šedou a nudnou zemi pod vládou jedné strany, jako bylo třeba Československo před rokem 1989, bude velmi šokován. V ekonomické oblasti je čínský kapitalismus ryzejší než ten evropský, který je zanesen několika vrstvami výdobytků sociálního státu. Podle odhadů žije jen v Pekingu 170000 lidí vlastnících majetek větší než 2 mil. USD a vnitřní čínský spotřebitelský trh roste obrovským tempem. Je otázkou, za jak dlouho si rostoucí střední a vyšší příjmová třída uvědomí, že kromě otázky materiální je možné a potřebné rozvíjet i stránku duchovní, ale zatím tuto věc mladí Číňané neřeší. Pokud zavedete rozhovor na téma občanských svobod, většinou vás ani nenechají domluvit, neboť tato oblast je jim zatím (samozřejmě až na výjimky) velmi cizí a předseda Mao je v jejich očích stále hrdinou.
V současné době hýbe Evropou (a potažmo i Čínou, neboť do Evropy exportuje značnou část své výroby) řecká krize. V této souvislosti mne napadl jeden velký rozdíl, který jsem viděl na vlastní oči. Navštívil jsem kdysi Atény několik let po olympijských hrách. Všechna sportoviště byla opuštěná a stát již tenkrát horko těžko sháněl peníze na jejich údržbu. Pokud navštívíte dnes olympijský park v Pekingu, najdete tam desetitisíce čínských turistů a ve většině sportovních hal se bude právě něco dít. Již tehdy si Řecko vzalo na svá bedra více, než mohlo zvládnout, což by pro Česko a Prahu mělo být dlouhodobě odstrašujícím příkladem.
Avšak abych nebyl ve vztahu k Číně přespříliš pozitivní, je nutno zmínit i to, že Číňané neumí vyrábět kvalitní auta (ale i to se zřejmě nákupem firem Volvo a Saab může brzy změnit). Neumí také hrát pořádný fotbal a během mého pobytu prohráli dokonce i s Irákem. V naší staré a dobré Evropě se mi rovněž zřejmě nestane, že bych se musel v metru vyhýbat (velkým obloukem) dvěma zuřivě syčícím hadům, jako se mi to stalo před pár týdny v Pekingu.