Novinky

Proč nechci přispívat na český ligový fotbal, Jan Brázda, Hospodářské noviny 20.10.2011

Mám štěstí, že bydlím v Praze na Letné, v jedné z nejhezčích pražských čtvrtí, mám však zároveň i smůlu, jelikož náš dům stojí pár desítek metrů od fotbalového stadionu Sparty Praha. Jsem od mládí fanouškem fotbalu a vždy velmi rád zhlédnu naživo kvalitní fotbalový zápas v příjemné atmosféře, toto větné spojení se však bohužel v českých podmínkách stalo v poslední době téměř oxymóronem (neboli spojením slov, jejichž význam se navzájem vylučuje).
K napsání tohoto komentáře mne přimělo nedávné derby Sparta – Slavia. S úžasem jsem opět z balkonu sledoval manévry české policie, která si tento podvečer zjevně velmi užívala. Napočítal jsem více než 200 pěších policistů v plné výzbroji, desítku policistů na koních, třicet policejních aut a jeden policejní vrtulník. Neznám přesné platy policistů ani hodinové sazby za použití koně nebo vrtulníku, ale podle mého hrubého odhadu jsme my, daňoví poplatníci, zaplatili za tento zápas více než 300 tisíc korun. A to vše kvůli několika stovkám bojovnějších fanoušků, od kterých bylo možné očekávat výtržnosti. Myslím si, že tyto náklady, pokud jsou opravdu nutné, by měly být plně hrazeny z prostředků fotbalových klubů a ne z rozpočtu Policie ČR. Stejný postup bych samozřejmě volil i v případě úklidu přilehlých ulic a dalších podobných výdajů. Pokud bude náš ligový fotbal dále prolezlý korupcí a pokud budou kluby vlastněny v mnoha případech podivnými jedinci, pohybujícími se na hraně zákona, nevidím žádný důvod k tomu, abychom tento celoroční ligový cirkus, na který chodí v průměru 4 492 diváků na zápas (pro porovnání ve Švýcarsku je toto číslo 11 365, v Holandsku 19 296 a v Německu 42 665), podporovali z veřejných prostředků.
Navštívil jsem v průběhu minulých let několik zápasů anglické Premier League. I při poměrně divácky rizikovém zápase mezi týmy Chelsea a Manchester United jsem před stadionem neviděl více než deset policistů a utkání si užívaly celé rodiny fanoušků v nádherné sportovní atmosféře. Nerozuměl jsem dokonale všem popěvkům londýnských fandů, ale žádný z nich rozhodně nezněl tak vulgárně jako slova, která se linula z letenského stadionu. A to byl anglický fotbal před deseti lety synonymem pro sportovní chuligánství. Je vidět, že hrozby mnohaletého zákazu přístupu na stadion pro nepřístojně se chovající fanoušky i další podobná opatření splnily svoji úlohu. Takže lék určitě existuje, ale musíme jej chtít správně aplikovat. Před pár lety jsem po zápase Sparty v naší ulici slušně upozornil jednoho opilého fanouška, že by neměl skákat po zaparkovaných autech a dostal jsem od něj místo slovní odpovědi úder hlavou do nosu. Na fotbal jsem sice nezanevřel, ale na ligu už nechodím, tedy alespoň ne na tu českou.
V našem fotbale jsou totiž na relativně malé ploše zkoncentrovány problémy současné české společnosti. Korupce, rasová nesnášenlivost, neschopnost domluvit se na společných cílech, nadřazení osobního užitku nad obecným blahem, neprůhledné majetkové toky – to vše vidíme v běžném životě dnes a denně. Před pár lety vzbudila volba nového vedení fotbalového svazu očekávání veřejnosti ohledně možné očisty a vylepšení jména tohoto sportu u nás. Stejně tak jsme po výsledku posledních parlamentních voleb čekali výraznou změnu i ve veřejném životě. Fotbaloví funkcionáři, stejně jako politici, splnili tato očekávání jen z velmi malé části, takže naše fotbalová liga zůstává i nadále věrným zrcadlem české společnosti.
Ale neměli bychom za to ze svého ještě platit.